Co na vysoušení vlhkého zdiva

Vysušit vlhké zdivo, nebo se zbavit nežádoucí vlhkosti a případně plísně, pomohou odvlhčovače vzduchu (vysoušeče vlhkosti). Odvlhčovače jsou zařízení, sloužící ke snižování nadměrné vlhkosti vzduchu. Vysoušeče zároveň dokáží udržet určitou hodnotu vlhkosti na předem nastavené hodnotě a zamezují kondenzaci par a následnému vzniku plísní.

Tato zařízení se delí podle způsobu použití:

Kondenzační odvlhčovač slouží k vysoušení vzduchu v uzavřeném prostoru. Vlhký vzduch nasávaný ventilátorem je na výparníku ochlazen pod rosný bod, díky čemuž vodní pára kondenzuje a ve formě kapiček je odváděna do sběrné nádoby a případně do odpadu. Odvlhčený a ochlazený vzduch se na kondenzátoru ohřeje na teplotu o 5°C až 20°C vyšší, než vstupní vzduch a vyfukován zpět do místnosti, čímž se prostor zároveň vytápí. Chladicí odvlhčování poprvé realizoval v roce 1878 vynálezce chladicího systému Carlem Linde.

Adsorpční odvlhčovač není svým výkonem závislý na teplotách v místnosti. Rotujícím válcem probíhají dva oddělené vzduchové proudy, v jednom je vzduch, který z přístroje vystupuje, vysoušen pomocí sorbentu (látky, která má schopnost zadržovat v sobě vodu), ve druhém je sorbent kontinuálně regenerován pomocí teplého vzduchu a spotřebovaná energie je získávána zpět jako teplo. Kondenzační a adsorpční vysoušeče nacházejí uplatnění nejen při havarijních stavech, povodních, záplavách ale také při vysoušení novostaveb či při potřebě udržování konstantní vzdušné vlhkosti (muzea, sklady, archivy a pod.).

Teplovzdušný vysoušeč díky přímému zdroji tepla zvyšuje teplotu vzduchu a tím i jeho schopnost pohlcovat vlhkost. Tím dochází k odpařování vlhkosti z daného materiálu a po nasycení vzduchu vlhkostí je vlhký vzduch odveden z místnosti vyvětráním. Sálavý panel ohřívá přímo vlhké zdivo a vysouší tu část plochy, na kterou je nasměrován. Vytváří tzv. teplotní spád, vlhkost ve zdivu postupuje k teplejšímu povrchu a vystupující vodní páry jsou v mezeře mezi sálavým panelem a zdivem rychle odváděny do prostoru. Při vysoušení je vhodné zajistit dobré, ale mírné odvětrávání místnosti. Teplovzdušné a sálavé vysoušeče najdou využití především tam, kde nelze použít kondenzační či adsorpční odvlhčovače. Jedná se především o místnosti, které nejsou uzavřené (například chodby), nebo jsou rozlehlé.

Mikrovlnné vysoušení zdiva je metoda vhodná pro jednorázové odvlhčení zdiva, kdy se molekuly vody přejímáním energie mikrovlnného pole rozkmitají, třením vzniklé teplo zahřívá zdivo a voda se odpařuje. Část (kinetická) energie se přenáší do pohybu molekul ve směru působení záření a voda je vytlačována směrem ven. Vysoušení pomocí mikrovln se používá v případě požadavku velmi krátké a propočitatelné doby vysoušení a tam, kde nestačí použití konvenčních metod vysoušení (masivní zdi, klenby) nebo je třeba se vyvarovat možným poškozením při vysoušení (historické stavby, kulturní památky, drahé materiály). S úspěchem se také používá pro ničení plísní a hub ve starých staveních, dřevostavbách a pod.

Infračervené panely a topné panely se hodí při dosoušení míst zasažených vodou. Také se používají pro lokální vysoušení ve velkých prostorách, chodbách a tam kde není možno zajistit stálou teplotu bez výměny vzduchu.

Elektroosmóza jako základ elektrofyzikální metody vysoušení staveb se využívá k odstranění vlhkosti ve zdivu, přičemž základem je princip, kdy při průtoku stejnosměrného proudu se voda pohybuje vždy od kladného k zápornému pólu. K vysoušení vzlínající vlhkosti se používá aktivní elektroosmóza, kterou do stavební praxe zavedl v roce 1935 Paul Ernst, kdy vyvinul první elektroosmotické zařízení na vysoušení vlhkého zdiva. Přiložením elektrod (kladné ve zdi a záporné v zemi) se obrátí polarita přirozeně vznikajícího elektrického potenciálu ve zdivu a v zemi, díky čemuž se obrátí i pohyb vody zpět směrem do země. Elektroosmotická metoda má nejširší uplatnění u kamenného a smíšeného zdiva (historické a památkové objekty). Její předností je minimální zásah do konstrukce zdiva.